Krizová intervence při závislosti: Jak zabránit návratu k užívání a zvrátit zhoršení stavu

Stává se to častěji, než si lidé přiznávají. Někdo se rozhodne přestat užívat, začne se léčit, vypadá to, že to jde. A pak - najednou - je zpět. V koupelně, na ulici, v autě. S nádobkou, s injekcí, s cigaretou. A s tím, co všechno to znamená: hanba, zoufalství, pocit selhání. A nejhorší je ten hluk v hlavě: „Zase jsem to zničil.“

Tady není místo pro soudy. Tady je místo pro pomoc, která přichází včas - krizová intervence. Ne není to terapie, která trvá roky. Není to rozhovor s psychologem, kde se prozkoumává dětství. Krizová intervence je jako hasičský vůz, který přijede, když už hoří. A v případě závislosti, když se člověk vrátí k užívání, hoří jeho život. A čas je klíč.

Co je krizová intervence v praxi?

Krizová intervence není teorie. Je to akce. Většinou se odehrává do 48 hodin od okamžiku, kdy se někdo obrátí o pomoc nebo když někdo z okolí zaznamená, že došlo k relapsu. Cíl není vyřešit celou závislost. Cíl je zastavit pád. Zabránit předávkování. Zabránit sebevraždě. Zabránit, aby se člověk ztratil úplně.

Pracovník, který přijde, nejeví údiv. Neříká: „Proč jsi to zase udělal?“ Říká: „Jsi tady. A já jsem tady s tebou.“ To je první krok. Bezpečí. Bez soudů. Bez morálky. Jen přítomnost.

Podle výzkumů z UTB ve Zlíně a Meziresortní protidrogové komise je klíčové, aby intervence byla:

• Okamžitá - čím dříve, tím lépe. V prvních 24-48 hodinách je člověk nejvíce otevřený změně.
• Strukturovaná - nejde o volný rozhovor. Je tam plán: posoudit stav, zajistit bezpečí, zjistit, co se stalo, co chce klient, co má k dispozici.
• Personalizovaná - někdo potřebuje jen klidné místo a kávu. Někdo potřebuje přepravu do nemocnice. Někdo potřebuje, aby ho někdo jen poslechl celou noc.

Nejčastější chyba? Předpokládat, že „jen to přejde“. Ale relaps není chyba. Je to signál. A když ho ignorujete, může skončit v nemocnici. Nebo v mrtvém domě.

Proč se relaps stává tak často?

Nejsou to jen „slabosti“. Nejsou to jen „špatné vůle“. Relaps je složitý proces. A většinou se neodehrává v okamžiku, kdy se někdo napije. Většinou se odehrává týdny nebo měsíce dříve.

Člověk se začne izolovat. Ztrácí spánek. Změní se jeho chování. Začne se vyhýbat lidem, kteří ho podporují. Začne si říkat: „Už jsem to zvládl. Můžu to zkusit jen jednou.“ A pak - je to tam. Zase.

Podle psychologa Caplana, kterého citují odborníci z Psychiatrie pro praxi, je druhá fáze krize - fáze lability - ta největší příležitost pro pomoc. V této fázi je člověk nejvíce zranitelný. Ale zároveň je nejvíce otevřený. To je ten okamžik, kdy se může změnit směr. Když přijde intervence včas, může zastavit celý pád. Když přijde pozdě - může být už příliš pozdě.

Co se stane, když se nezavolá? Většina lidí, kteří prožili relaps, se neobrátí na žádnou pomoc. Podle průzkumu Úřadu vlády ČR z roku 2022 to je 78 % lidí. Proč? 42 % neví, že něco existuje. 36 % se bojí, že je budou soudit. A zbytek si říká: „Nemám to tak špatně.“

Co se děje během intervence?

Když přijde krizový pracovník, není to jako příjezd policie. Je to jako příjezd někoho, kdo ví, jak to je. A nechce vás soudit. Chce vás zachránit.

První věc: bezpečí. Pokud je člověk v nebezpečí - předávkování, zranění, agresivita - je nutné okamžitě zavolat záchranáře. To není volba. To je povinnost.

Potom: posouzení. Co se stalo? Kdy? Kde? S kým? Jaký byl předchozí stav? Jaké byly příčiny? Je to náhodný výpad? Nebo je to část většího vzoru?

Potom: podpora. Nejen slovy. Ale i skutečností. Přinést jídlo. Přinést čisté šaty. Přinést klidné místo. Přinést někoho, kdo si sedne vedle a neříká nic. Jen je tam.

A pak: plán. Co je další krok? Je potřeba přihlásit do rehabilitace? Je třeba kontaktovat rodinu? Je třeba zavolat lékaře? Je třeba zkontrolovat, jestli se nevyvinuly infekce, zranění, psychické komplikace?

Podle praxe z center jako Adicare a akutne.cz je klíčové, aby intervence nekončila, když se člověk „uklidní“. Musí se začít připravovat na následnou péči. Jinak se člověk vrátí zpět. Zase.

Proč krizová intervence nezvládne celou závislost?

Tady je důležité pochopit jednu věc: krizová intervence není lék. Je to záchranný žebřík. Když člověk spadne do propasti, žebřík ho vytáhne. Ale pak musí sám vystoupit.

Je to jako záchrana po srážce auta. Nemůžete říct: „Už jsem tě vytáhl z auta, teď jsi v pořádku.“ Ne. Musíte ho převézt do nemocnice. Musíte mu dát léky. Musíte ho sledovat. Musíte ho naučit, jak se vyhýbat dalším nehodám.

Problém v Česku je, že 78 % lidí, kteří prožili relaps, nevyhledá žádnou pomoc. A z těch, kteří ji vyhledají - pouze 22 % pokračuje v dlouhodobé terapii. To znamená, že většina lidí, kteří dostanou pomoc, se zase vrátí. Proč? Protože neexistuje přechod. Není tu spojení mezi krizovou intervencí a rehabilitací.

Je to jako kdybyste zavolali hasiče, když hoří byt. A oni ho uhasí. A pak řekli: „Teď jsi v pořádku. Můžeš se vrátit zpět.“ A vy se vrátíte. A znovu hoří. A znovu voláte hasiče. A znovu. A znovu.

Je potřeba spojení. Mezi krizovým pracovníkem a rehabilitačním centrem. Mezi rodinou a terapeutem. Mezi zdravotníkem a sociálním pracovníkem.

Co se děje v Česku dnes?

V Česku je přibližně 15 specializovaných krizových center pro osoby s závislostí. Všechny jsou zdarma. Platí je veřejné zdravotní pojištění. Ale 65 % z nich je jen v Praze, Jihočeském a Moravskoslezském kraji. V malých městech a na vesnicích je to téměř nemožné najít.

Ministerstvo zdravotnictví v roce 2023 spustilo novou linku: 116 123. Je to 24/7 linka, kde můžete zavolat, napsat či zahájit videokonferenci. To je velký krok. Ale ještě není dostatečně známá. Mnoho lidí neví, že existuje.

Je také nový pilotní projekt „Bezpečný návrat“. Když se člověk vrátí k užívání, je okamžitě zařazen do 72hodinové krizové intervence, která probíhá v terapeutické komunitě. To znamená, že není potřeba čekat na volné místo. Není potřeba přesouvat ho z jednoho místa na druhé. Je to pohodlnější. A účinnější.

Problém je jiný: nedostatek lidí. Podle prof. Rabocha z 1. LF UK je aktuální kapacita pokryta jen 40 % poptávky. To znamená: každý čtvrtý člověk, který potřebuje pomoc, ji nedostane. A když ji nedostane - zemře. Nebo se ztratí.

Co můžete udělat - pokud jste sám nebo pokud máte někoho blízko?

Nemusíte být odborník. Nemusíte mít lékařské vzdělání. Můžete být přítel. Rodič. Sestra. Bratr.

Tady je, co můžete udělat:

1. Zaregistrujte si číslo 116 123. Uložte ho do telefonu. Vytiskněte ho. Dejte ho někomu, kdo má problém.
2. Nemluvte o „víně“. Mluvte o „pomoci“. Neříkejte: „Proč jsi to zase udělal?“ Řekněte: „Jsem tady. Co potřebuješ?“
3. Pomozte najít místo. Pokud je člověk v krizi, neříkejte mu: „Zavolej sám.“ Pomozte mu zavolat. Pomozte mu najít nejbližší centrum. Pomozte mu získat jízdenku.
4. Neopouštějte ho. Pokud je v krizi, nechápe, co dělá. Je zmatený. Je vyděšený. Potřebuje někoho, kdo zůstane. I když to není snadné.
5. Nečekejte na další relaps. Pokud se někdo vrátil k užívání, nečekejte, až se to stane znovu. Zavolejte hned. Dnes. Ne zítra.

Největší chyba? Čekat. Čekat, až se to „vyřeší samo“. To se nevyřeší samo. To se zhorší.

Co je naděje?

Podle EMCDDA - Evropského střediska pro drogy a drogovou závislost - budou v příštích letech nové technologie pomáhat předcházet relapsům ještě předtím, než se stane. Aplikace, které sledují náladu, spánek, pohyb. Upozorní na riziko. Poskytnou okamžitou podporu. To může zvýšit úspěšnost intervence o 30-40 %.

To je budoucnost. Ale dnes je důležité, abyste věděli: relaps není konec. Je to příležitost. Příležitost, aby někdo zasáhl. Aby někdo přišel. Aby někdo řekl: „Není to konec. Můžeme to zkusit znovu.“

Když se někdo vrátí k užívání, neznamená to, že se zhroutil. Znamená to, že potřebuje pomoc. A ona existuje. Jen ji musíte najít. A zavolat. Hned.

Největší pravda? Každý, kdo se vrátil k užívání, nebyl ztracen. Byl jen ztracený. A někdo, kdo se o něj postaral, ho mohl najít. Nebo alespoň říct: „Nejsi sám.“