Adolescence a terapie: Jak pracovat s dospívajícími klienty efektivně

Pracovat s dospívajícími je jiné než pracovat s dětmi nebo dospělými. Když adolescent přijde do kanceláře, není tam jen jako klient. Je tam jako člověk, který se snaží zjistit, kdo je, kde patří, a proč se cítí tak ztraceně. Většina z nich neví, jak to vyjádřit slovy. A když to zkouší, často se cítí slyšet jen „to je normální“ nebo „budeš to překonat“. To nestačí. V adolescence se děje něco, co se nikdy dříve nebo později neopakuje: identity se tvoří, tělo se mění, vztahy se přesouvají od rodičů k vrstevníkům, a vnitřní svět se plní emocemi, které neumí řídit. Pokud terapeut nechává tyto změny jen za pozadím a snaží se mluvit jen o „problémech“, terapie selže. Ať už jde o sebeublížení, odmítání školy, nebo ticho, které trvá měsíce - potřebujete jiný přístup.

Proč verbální terapie často selhává

Mnoho terapeutů přichází k dospívajícím s nástroji, které fungovaly u dospělých. Rozhovory, analýzy, kognitivní techniky - všechno to má své místo. Ale u adolescentů? Často to způsobí odpor. Proč? Protože v této fázi života mnoho emocí nejsou v hlavě. Jsou v těle. V napjatých ramenách, v zavřené pěsti, v pohledu, který uniká. Výzkumy z Pražské vysoké školy psychosociálních studií ukazují, že 68 % adolescentů projevuje terapeutický pokrok prostřednictvím neverbálních způsobů - kreslení, hraní, pohyb - zatímco jen 42 % reaguje na čistě verbální přístup. Když řeknete „co cítíš?“, mnozí z nich si řeknou: „Nevím.“ A nejsou lživí. Prostě neumí to slovo přeložit. Nebo se bojí, že to slovo znamená slabost. A nebo si myslí, že rodiče to už slyšeli a nechají je jen na pokoji.

Arteterapie: Když slova nestačí

Arteterapie není jen „kreslení“. Je to cesta, jak přeměnit vnitřní chaos na něco, co lze vidět, dotknout se, prozkoumat. Když adolescent nakreslí strom bez kořenů, nebo postavu v krabici, nebo hrad z černých čar - to není jen umění. To je jazyk. A terapeut, který umí číst tento jazyk, najde cestu tam, kde slova ztuhla. V praxi to znamená: místo toho, aby jste se ptali „co tě trápí?“, nabídněte papír, barvy, plastelínu, projekční karty. Nechte je vybrat. Nechte je vytvořit. A pak se zeptejte: „Co se děje na tomto obrázku?“ Neříkejte: „To je smutné.“ Řekněte: „Vypadá to, že ten člověk je osamělý. Co by se stalo, kdyby se k němu někdo přiblížil?“ Takhle se otevírají dveře, které jinak zůstávají zavřené. Výzkumy ukazují, že 82 % adolescentů se cítí bezpečnější při práci s kreativními technikami než při přímé konverzaci. A to není náhoda. Je to vývojová potřeba.

Gestalt terapie a Oaklanderův model: Práce s hranicemi a kontaktu

Gestalt terapie není o tom, jak si klient vypráví svůj příběh. Je o tom, jak ho žije. A u adolescentů je to důležité, protože často žijí v odtržení - od svého těla, od svých pocitů, od rodičů. Oaklanderův model, který rozvíjela Miriam Stadler, se zaměřuje na to, jak adolescenti vytvářejí „rezistenci“. Co to znamená? To, že se uzavřou. Neodpovídají. Nechávají se zavřít do světa, kde nic nevadí. A terapeut má za úkol nezničit tu rezistenci, ale pochopit ji. Proč se uzavřel? Co se mu stalo, když se naposledy otevřel? A co se stane, když se znovu otevře? Klíčové je také zapojení rodičů. Ne proto, aby je terapeut „napravil“. Ale protože jejich vlastní nevyřešené záležitosti z adolescence se při výchově svého dítěte opakují. Když rodič příliš kontroloval, když se sám neodtrhl od rodičů, když se bál vyjádřit emocí - to se přenáší. A dítě to cítí. A tak se terapie neobejde bez práce s rodinou. Ale ne jako „rodiče musí změnit“. Spíš: „Jak můžeme spolu najít nový způsob, jak být blízko, aniž byste se ztratili?“

Skupinová terapie: Když vrstevníci jsou nejlepší terapeuti

V adolescence je největší výzva nezůstat sám. A největší pomoc je jiný adolescent, který říká: „Já taky.“ Výzkumy ukazují, že více než 75 % adolescentů řeší své problémy s kamarády, než s dospělými. Skupinová terapie to využívá. Nejde o to, aby se děti „vybavovaly“ své problémy. Jde o to, aby se naučily, že jejich pocity nejsou špatné. Že jejich zlost, strach, nechápání - to všichni cítí. Struktura skupinové terapie je jiná: méně vedená, více prostoru pro nečekané reakce, více hranic, které se vytvářejí společně. Terapeut je tam jako pozorovatel, který včas vloží otázku: „Kdo tu ještě cítí to, co Jan?“ Nebo: „Co se stane, když někdo řekne: ‚Nechci to dělat‘?“ Výsledek? Lidé se začnou cítit vidění. A když se někdo cítí viděný, začíná mluvit. A když začne mluvit, začíná se měnit. V ČR se od roku 2019 zvýšila účast na skupinových terapiích pro adolescenty o 41 %, protože lidé vidí výsledky. A nejde jen o „výběr“ - jde o to, že se v skupině objevuje identity, kterou nemůže vytvořit ani nejlepší individuální terapie.

Co terapeut musí umět - a co ne

Práce s dospívajícími vyžaduje konkrétní dovednosti. Ne jen „dovednosti“ jako „být trpělivý“. Ale konkrétní znalosti:

• Vývojové úkoly adolescence: Havighurstův seznam - odtržení od rodičů, vytvoření vlastní identity, zkušenosti s erotickými vztahy, rozvoj intelektu - to není teorie. To je mapka, která vás vede, když klient přijde s „nevím, co chci“. Tyto úkoly se neřeší všechny najednou. Některé se objeví v 13 letech, jiné až v 17. A když je promeškáte, je těžké je později doplnit.
• Neverbální komunikace: Umět číst pohyb, pohled, ticho, dotek. Neříkat „to je normální“, ale „co se právě děje v těle?“
• Práce s hranicemi: Když adolescent řekne: „Nechci, aby rodiče věděli“, neříkejte: „To je nemožné.“ Řekněte: „Chápu, že to pro tebe znamená bezpečí. Můžeme spolu najít způsob, jak to udržet, ale zároveň se neztratíme?“
• Neřešit za ně: Neříkejte: „Tak to udělej tak.“ Řekněte: „Co by se stalo, kdyby jsi to udělal jinak?“ Dospívající potřebují objevovat, ne dostávat odpovědi.

Největší chyba? Předpokládat, že dospívající jsou „jen těžký klient“. Oni nejsou těžký. Oni jsou ztracený. A potřebují terapeuta, který ví, jak se k nim přiblížit - ne přes slova, ale přes přítomnost.

Co se děje v Česku? Nízká připravenost, vysoká poptávka

Je tu problém. V ČR je 63 % klinických případů tvořeno klienty ve věku 12-18 let. Ale jen 28 % terapeutů má specializované školení pro práci s adolescenty. To znamená: téměř každý třetí klient, který přijde do terapie, je dospívající. A téměř každý druhý terapeut nemá potřebné nástroje. To není jen otázka kvality. Je to otázka bezpečí. Když terapeut neví, jak pracovat s sebeublížením, s anorexií, s odmítáním školy, nebo s návykovými látkami - klient může být v nebezpečí. Od roku 2015 se počet specializovaných terapeutů zvýšil o 37 %, ale stále je to málo. V roce 2021 začala Pražská vysoká škola psychosociálních studií povinný kurz „Specifika práce s dospívajícími klienty“ - první krok k změně. V roce 2023 se konal první česko-slovenský kongres o arteterapii pro adolescenty. Bylo tam 17 různých metodik. To je začátek. Ale potřebujeme víc. Potřebujeme certifikace. Potřebujeme školení. Potřebujeme, aby každý terapeut, který pracuje s dospívajícím, věděl, co dělá.

Budoucnost: Digitální nástroje a personalizované přístupy

92 % adolescentů v Česku používá chytré zařízení denně. To není náhoda. To je jejich svět. A terapie začíná využívat toto. Někteří terapeuté používají digitální sešity, kde klienti píší své myšlenky, nebo aplikace, které sledují náladu. Někteří vytvářejí digitální „kreslené deníky“ - kde klient nakreslí svůj den a terapeut ho pak komentuje. To není nahrazení terapie. Je to rozšíření. A to je klíč. Budoucnost není v tom, že se všechno stane online. Budoucnost je v tom, že se terapie přizpůsobí životu adolescenta - ne naopak. Výzkumy Vichové z roku 2022 identifikovaly 5 různých profilů dospívajících klientů: ten, který se uzavřel, ten, který se vydává za silného, ten, který se chová jako „dobrý“, ten, který se bojí být viděn, a ten, který se ztratil. Každý z nich potřebuje jiný přístup. A to znamená: jedna metoda pro všechny - to už nestačí. Musíme začít vidět jednotlivce, ne věkovou skupinu.

Co dělat, když jste terapeut a nevíte, jak začít

Pokud pracujete s dospívajícími a cítíte, že vám něco chybí - nejste sami. Začněte tady:

1. Nejprve sledujte, ne řešte. Nechte klienta mluvit. Nebo mlčet. Nebo kreslit. Nebo hrát. Všechno je informace.
2. Zjistěte, co funguje. Když klient přijde s kresbou, nechte ho vysvětlit. Když se zamkne, nechte ho být. Nezatlačujte.
3. Připravte si nástroje. Mějte v kanceláři papír, barvy, písmo, projekční karty, hračky. Neříkejte: „To není terapie.“ Je to právě terapie.
4. Pojďte na školení. Existují workshopy na gestalt terapii, arteterapii, skupinovou práci. Víte, kolik terapeutů navštívilo Stadlerův workshop v roce 2023? 47. Všichni z ČR. Všichni chtěli vědět, jak to dělat lépe.
5. Požádejte o podporu. Nepracujte sami. Máte kolegu? Mluvte s ním. Máte supervizora? Využijte ho. Terapie s adolescenty není solo výkon. Je to týmová práce - i když klient sedí s vámi sám.

Nikdo neříká, že to bude snadné. Ale je to důležité. Protože dospívající, který se v terapii naučí, že jeho pocity jsou platné, že jeho hranice mají smysl, že se může cítit ztracený a přesto být v pořádku - ten dospívající se stane dospělým, který nebudou mít strach z sebe. A to je výsledek, který se rozšiřuje daleko dál než jedna kancelář.

Největší chyba v terapii dospívajících je předpokládat, že vědět, jak pracovat s dětmi, znamená vědět, jak pracovat s adolescenty. To je jako myslet si, že umíte plavat, protože umíte běhat. Jsou to jiné vody. A potřebujete jiné nástroje. A nejlepší nástroj? Je to vaše přítomnost. Ne slova. Ne techniky. Jen to, že jste tam. A že necháte dospívajícího být tím, kím je. Ať už je to zlobivý, tichý, nebo ztracený. On nechce, aby ho někdo napravil. Chce, aby ho někdo viděl.