Arteterapie a muzikoterapie nejsou jen zábava nebo kreativní činnost. Jsou to důkladně vyzkoušené terapeutické metody, které pomáhají lidem, kteří nemohou nebo nechtějí mluvit. Když má člověk traumata, poruchu autistického spektra, demenci nebo chronickou bolest, slova často nestačí. Pak přichází na řadu obraz nebo hudba. Ale která metoda je pro koho lepší? A proč někdo získá z kreslení víc než z hraní na buben?
Co je vlastně arteterapie?
Arteterapie je terapie prostřednictvím výtvarného projevu. Klient kreslí, maluje, tvaruje z hlíny nebo skládá koláže. Nejde o to, aby výsledek vypadal hezky. Jde o to, co se děje během tvorby. Když dítě s autismem nakreslí černou kružnici s ostrými hranami, terapeut nevidí jen kresbu. Vidí strach, nejistotu, potřebu kontroly. Když dospělý muž maluje modré a šedé obrazy po smrti manželky, nejde o barvy - jde o neřečenou smutek.
Arteterapie funguje proto, že vizuální symboly - barvy, tvary, kompozice - mohou vyjádřit to, co slova zatajují. Výzkum z Art Therapy: Journal of the American Art Therapy Association (2019) ukázal, že arteterapie je o 37 % efektivnější než jiné metody u lidí, kteří zažili tělesné zneužívání. Proč? Protože obraz umožňuje bezpečně zaznamenat zkušenost, kterou nemůžete říct nahlas. Mnozí klienti říkají: „Kreslím, protože když mluvím, cítím se jako v pasti.“
Arteterapie je často vhodnější pro děti, starší lidi s demencí a osoby s omezenou verbální komunikací. U dětí s autismem se po šesti měsících terapie často objeví první pokusy o komunikaci - například dítě začne ukazovat na konkrétní symboly ve svých kresbách, aby vyjádřilo potřebu nebo pocit. U lidí s demencí pomáhá arteterapie udržet kognitivní funkce: paměť na tvary, barvy, příběhy spojené s výtvory. Někdo si vzpomene na dětství, kdy maloval s babičkou, a to ho přivede zpět do reality.
A co muzikoterapie?
Muzikoterapie není poslech hudby. To je důležité. Když si přehrajete klidnou píseň, není to muzikoterapie. Muzikoterapie je aktivní proces - hraní na nástroj, zpěv, improvizace, tleskání rytmu. Terapeut nejen poslouchá. Hraje s vámi. Vytváří společný hudební prostor, kde nemusíte mluvit, ale můžete být slyšet.
Rytmus je klíč. Lidé s poruchami sociální interakce - třeba s ASD nebo šizofrenií - často nemohou přirozeně synchronizovat svůj pohyb nebo hovor s ostatními. Když hrajete buben spolu s terapeutem, váš tep se začne shodovat s jeho. Vaše dechové frekvence se přizpůsobí. To je neurologická synchronizace. A ta vytváří pocit bezpečí, který slova nedokážou.
Výzkumy ukazují, že muzikoterapie je o 28 % účinnější u lidí s chronickou bolestí. Proč? Hudba ovlivňuje mozek tak, že snižuje úroveň hormonů stresu a mění způsob, jakým mozek zpracovává bolest. Lidé s artritidou nebo fibromyalgií často říkají: „Když hraju na kytaru, nevím, že mi bolí záda.“
U adolescentů s poruchami chování je muzikoterapie často oblíbenější než arteterapie. Průzkum na speciální škole v Brně (2022) ukázal, že 68 % teenagerů preferuje hraní na nástroje. Proč? Protože je to okamžitá. Hraješ, slyšíš zvuk, vidíš reakci terapeuta. Není to pomalý proces jako kreslení. Je to fyzické zapojení - tělo se hýbe, ruce pracují, dech se mění. To je pro mladé lidi přirozenější.
Když nemůžete mluvit - kdo vám pomůže?
Ne každý klient je stejný. A ne každá metoda funguje pro každého. Zde je jednoduchý přehled:
- Arteterapie je lepší, když: klient má problém s řečí, je příliš zatížený slovy, má traumata z tělesného násilí, je dítě s autismem, má demenci nebo potřebuje pomalejší, introspektivní proces.
- Muzikoterapie je lepší, když: klient má problém se sociální interakcí, trpí chronickou bolestí, je adolescent nebo dospělý s nízkou motivací k hovoru, potřebuje fyzickou aktivitu, nebo se cítí příliš „zamknutý“ ve svém vnitřním světě.
Nejde o to, která metoda je „lepší“. Jde o to, která metoda se shoduje s tím, co klient potřebuje prožít, nejen co potřebuje „vyléčit“.
U dětí s mentálním postižením je arteterapie často lepší pro sebepoznání - kreslí si, co cítí, a pak se o tom může naučit mluvit. Muzikoterapie je ale efektivnější pro rozvoj komunikace - když dítě hraje na xylofon a terapeut odpovídá melodií, vzniká dialog bez slov.
Je to jen „nějaká kresba“ nebo „nějaká hudba“?
Ne. To je největší nebezpečí. Mnoho lidí si myslí, že když si dítě nakreslí obrázek nebo poslechne klasickou hudbu, je to terapie. Není to tak.
Prof. Alena Mašurová z Univerzity Karlovy říká: „Muzikoterapie kombinuje medicínu, psychologii, hudební pedagogiku a estetiku.“ To znamená, že terapeut ví, jaký rytmus ovlivňuje nervový systém, jaká melodie vyvolává úzkost, jaká harmonie vytváří pocit bezpečí. Ví, kdy přerušit hru, kdy přidat nástroj, kdy se mlčet.
Stejně tak arteterapeut ví, co znamená červená barva v kontextu dětské kresby, jaký tvar ukazuje na únik, jaký materiál (pastelky vs. akvarely) ovlivňuje emocionální otevřenost. To není náhoda. Je to vzdělání. V ČR se vzdělávání provádí na Akademii výtvarných umění nebo na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK. Ale není to zákonem stanoveno. Proto existuje mnoho „terapeutů“, kteří nemají žádné kvalifikace.
Na portálu RecenzeTerapeutu.cz (2023) 32 % negativních hodnocení obou metod cituje „nedostatečnou kvalifikaci terapeuta“. Někdo vám nabídne „léčivé obrazy“ nebo „relaxační hudbu“ za 500 Kč. To není terapie. To je obchod. A může ublížit - zejména u lidí s těžkými traumaty. Prof. Jan Kříž varuje: „Bez kvalifikovaného terapeuta mohou obě metody nejen nepomoci, ale dokonce ublížit.“
Co se děje během jedné hodiny?
Nejde o to, že přijdete, kreslíte nebo hrajete, a pak odcházíte. Je to proces s čtyřmi fázemi:
- Bezpečný prostor - terapeut vytvoří prostředí, kde se nemusíte bát. Žádné hodnocení. Žádné „dobře“ nebo „špatně“.
- Vytvoření - kreslíte, malujete, hrajete, zpíváte. Bez cíle. Bez plánu.
- Reflexe - terapeut se ptá: „Co jsi cítil, když jsi to dělal?“ Neříká: „To je zlý obrázek.“ Neříká: „Ta píseň je smutná.“ Ptá se, abyste našli svůj vlastní význam.
- Integrace - jak toto zkusenost můžete přenést do vašeho života? Jak se můžete chovat jinak na pracovišti, v rodině, ve škole?
Standardní terapie trvá 6-12 měsíců, jednou nebo dvakrát týdně. Není to „rychlá oprava“. Je to hluboká práce s vnitřním světem.
Je to drahé? A kdo to platí?
Jedna hodina stojí v ČR mezi 800 a 1500 Kč. Zdravotní pojišťovny tyto služby obvykle nepokrývají. To znamená, že je přístupná jen lidem, kteří si to mohou dovolit. Výzkum Asociace arteterapeutů ČR (2022) ukázal, že 63 % klientů je finančně závislých na dotacích nebo grantech. To je velký problém. Terapie, která pomáhá lidem s mentálním zdravím, by měla být přístupná všem.
Ve Západní Evropě jsou tyto metody standardně hrazeny. V ČR je to možné jen v omezené míře - například v rámci rozpočtových kapitol pro speciální pedagogiku. Většina škol, které tyto metody používají, je speciálních škol. Jen 15 % běžných základních škol má alespoň jednu formu umělecké terapie.
Co se děje v budoucnosti?
Je tu změna. Od roku 2020 je muzikoterapie zařazena do metodického pokynu Ministerstva zdravotnictví pro péči o duševně nemocné. Arteterapie čeká. V roce 2022 byl založen společný projekt „Art&Music“ na 1. lékařské fakultě UK, který zkouší kombinovaný přístup u lidí s PTSD. Výsledky jsou slibné: úspěšnost 63 % oproti 48 % u samostatných metod.
Ministerstvo školství plánuje, že do roku 2025 bude 70 % speciálních škol mít certifikovaného terapeuta - buď arteterapeuta, nebo muzikoterapeuta. To je krok vpřed. Ale zároveň roste počet nekvalifikovaných poskytovatelů. V roce 2022 bylo zaznamenáno 27 žalob na „terapeuty“ nabízející „léčivé obrazy“ bez jakéhokoli vzdělání.
Pravda je jednoduchá: umělecká terapie není kouzlo. Je to věda. A jako každá věda, funguje jen tehdy, když ji provádí kvalifikovaný odborník. Ne kreslíř. Ne hudebník. Ale terapeut, který ví, jaký tvar znamená strach, jaký rytmus vytváří spojení, jaká barva může otevřít dveře k dříve neřečenému.
Napsat komentář