Stále se slyší: „K čemu psychoterapie? To je pro blázny.“ Nebo: „Terapeut jen poslouchá a nic nedělá.“ Tyto věty zní známě, ale jsou úplně špatně. Psychologie už dávno potvrdila, co funguje a co ne. A pravda je jednoduchá: psychoterapie není znamení slabosti. Je to nástroj, který lidem pomáhá žít lépe - stejně jako fyzioterapie pomáhá s bolestí zad.
Myšlenka: „K psychoterapeutovi chodí jen ti, co mají vážné problémy“
Tenhle mýtus je jedním z nejčastějších a nejškodlivějších. Představuje psychoterapii jako poslední záchranu, když už „nevíte kudy kam“. Ve skutečnosti mnoho lidí chodí k terapeutovi ještě předtím, než se jejich problémy zhorší. Chodí kvůli únavě, která nechce zmizet. Kvůli tomu, že se cítí prázdně ve vztazích. Kvůli tomu, že neví, jak se postavit svému šéfovi nebo jak říct „ne“ rodině. Psychoterapie není jen pro krizi - je pro seberozvoj, pro jasnější pohled na sebe, pro lepší komunikaci. Podle výzkumu na Skolapsychologie.cz z roku 2024 už 75 % klientů cítí výrazné zlepšení po šesti měsících terapie. A polovina z nich začne cítit změny už po osmi sezeních. To není náhoda. To je věda.
Myšlenka: „Terapeut tuší, co si myslím. Vidí mi do hlavy.“
Ne. Terapeut není telepata. Není mag. Nečte myšlenky. Ví, jak se chovat, když někdo mlčí. Ví, jak se ptát, aby se člověk otevřel. Ví, jak rozpoznat, kdy je tichý okamžik příležitostí, a kdy je jen zmatek. Když terapeut řekne „hm, hm“, není to znamení, že „ví všechno“. Je to znamení, že poslouchá. A to je mocnější, než si myslíte. Většina lidí nikdy v životě neposlouchala opravdově - nejen slyšela slova, ale cítila, co mezi nimi chybí. Terapeut to umí. Ale ne proto, že má supermoci. Protože to trénuje. Každý den. Už desítky let.
Myšlenka: „V terapii ležím na pohovce a terapeut píše do bloku.“
Tenhle obraz pochází z konce 19. století - od Freuda. Dnes to vypadá úplně jinak. Většina terapeutů sedí naproti vám na židli. Mluví s vámi. Vede rozhovor. Někdy se ptá: „Co se stalo, když jsi to řekl?“ Někdy řekne: „Cítím, že to pro tebe znamená něco víc.“ Nebo: „Když jsi to řekl, zatvářil ses jinak. Co se právě stalo?“ To není pasivní poslouchání. To je aktivní spolupráce. Terapeut není pasivní pozorovatel. Je průvodce, který vás nechává mluvit, ale zároveň vás vede k hlubším otázkám. A ne, nezapisuje si, co říkáte - zapisuje si jen náznaky, které mu pomohou lépe pochopit váš vzor. Ne vaše tajemství.
Myšlenka: „Psychoterapie je jen pro ty, co si neumí pomoci sami.“
Tenhle mýtus je největší past. Představuje, že když chodíte k terapeutovi, jste „slabý“. Ale kdo je silnější: ten, kdo se snaží dál žít s tím, co ho dělá nemocným? Nebo ten, kdo řekne: „Potřebuji pomoct, abych se k tomu dostal?“ Výzkumy ukazují, že lidé, kteří vyhledávají psychoterapii, často mají vyšší úroveň sebevědomí a větší schopnost se přiznat k potřebě pomoci. To není slabost. To je odvaha. A v Česku se to postupně mění. Výrazný trend destigmatizace se projevuje i ve větším počtu mladých lidí, kteří o terapii mluví otevřeně. Někteří ji dokonce zmiňují na Instagramu. A to je nová realita.
Myšlenka: „Terapie mi nepomůže. Už jsem to zkoušel.“
Chodil jsi k někomu, kdo ti nepasoval. To není terapie, to je špatný výběr. Stejně jako když jdeš k lékaři, který ti nedělá rentgen, když máš bolest v prsou. Terapie není jedna metoda. Je to celý svět přístupů: kognitivně-behaviorální, psychodynamická, systémová, humanistická, EMDR, somatická... Každá funguje jinak. A každý terapeut je jiný. Někdo je klidný, někdo je přímý. Někdo se ptá na dětství, někdo se zaměří na dnešní chování. Pokud ti první terapeut nepasoval, neznamená to, že terapie nepracuje. Znamená to, že jsi potřeboval jiného. Více než 80 % lidí, kteří najdou terapeuta, který jim sedne, začne cítit změnu do šesti měsíců. Výběr terapeuta je jako výběr kamaráda, kterého můžeš důvěřovat - ne každý ti bude pasovat. A to je v pořádku.
Myšlenka: „Když mě terapeut přitahuje, je to špatně.“
Ne. Je to normální. Velmi časté. Terapeuté jsou často empatičtí, poslouchají, nehodnotí, nekritizují. To může vyvolat silný pocit bezpečí. A když se někdo cítí přijatý, jako nikdy v životě, může to přirozeně vyvolat citovou přitažlivost. To není chyba. To není zneužití. To je lidská reakce. A zkušení terapeuté to umí zpracovat. Nezakazují to. Neodmítají to. Otevírají to. V terapii se to probrává. A to je právě ten moment, kdy se něco změní. Když se začneš ptát: „Proč mě to přitahuje? Co mi to odkrývá o tom, jak si vztahy představuji?“ To je hluboká práce. A to je terapie.
Myšlenka: „Terapie je jen poslouchání.“
Ne. Terapie je aktivní proces. Nejde jen o to, co říkáš. Jde o to, jak to říkáš. Jak se chováš, když se něco dotkne. Jak se zatváříš, když se ptají na bolest. Jak se zadrhneš, když někdo hovoří o citu. Terapeut ti ukazuje tyto vzory. A pak ti pomáhá zkusit něco jiného. Třeba říct: „To mě bolelo.“ Nebo: „Nechci to dělat.“ Nebo: „Nechci být za to odpovědný.“ To není pasivní. To je těžká práce. A někdy to znamená, že se budeš cítit zranitelnější než kdy jindy. Ale to je právě cesta k volnosti.
Co dělat, když nevíš, jak začít?
Nečekáš na „perfektní chvíli“. Nečekáš, až ti bude všechno jasné. Začni tím, že si najdeš tři terapeuty, kteří ti přijdou nejvěrohodnější. Zkontroluj jejich vzdělání, přístup, zkušenosti. Podívej se na jejich webové stránky. Přečti si, o čem píší. A pak si vyber jednoho, koho bys chtěl poznat. Nastartuj první sezení jako rozhovor. Ne jako výslech. Ptáš se: „Jak to funguje?“ „Co očekáváš ode mě?“ „Co se stane, když se nebudu cítit dobře?“ Pokud ti odpověď zní jako šablona, možná je to ten správný. Pokud ti odpověď zní jako lidská, možná je to ten pravý. A pokud ti odpověď zní jako „já to vím, ty ne“, běž pryč. To není terapie. To je manipulace.
Co se stane, když se terapie nezdaří?
Nezdaří se, když nechceš pracovat. Nezdaří se, když čekáš, že ti terapeut „vyřeší“ problém. Nezdaří se, když se necháš ovlivnit mýty. Ale zdaří se, když chceš poznat sebe. Když chceš přestat být věrným obětem svých vzorů. Když chceš přestat říkat „to je normální“, když se ti vnitřně nelíbí. Terapie není zázrak. Je to práce. A jako každá práce - stojí za to, jen když ji chceš dělat.
Co se mění v Česku?
Už se neříká „to je pro blázny“. Už se nešeptá, že „kdo chodí k terapeutovi, je zvláštní“. Už se mluví o duševním zdraví jako o normální součásti života - jako o zubní péči nebo cvičení. Kurzy o mýtech o psychoterapii se plní do posledního sedadla. Podcasty o tom, jak terapie změnila životy, mají miliony posluchačů. A zákon o psychoterapii, který se připravuje, bude stanovovat jasné standardy - kdo může být terapeut, jaké vzdělání musí mít, jaké hranice musí dodržovat. To není jen změna v zákonech. Je to změna v hlavách. A tyhle změny nejdou zpět.
Napsat komentář