Psychoterapie a neurověda: Co víme o mozku při terapeutické změně

Co se vlastně děje v mozku, když někdo začne lépe vnímat sebe sama, přestane být v panice nebo přestane reagovat na stres tak, jako když byl dítě? To není jen otázka „pomůže to?“ Ale otázka: jak to pomůže? Neurověda už nejenom předpokládá, že psychoterapie mění mozek - ukazuje, jak to dělá.

Možná to nevíte, ale vaše terapie mění fyzickou strukturu vašeho mozku

Když jste slyšeli, že „vědomí“ nebo „vědomost“ může změnit chování, většinou jste to přijali jako metaforu. Ale neurověda to dnes více než jen metafora. Když se člověk podrobí úspěšné kognitivně behaviorální terapii (KBT), jeho mozek se skutečně přestaví. Vědci to viděli pomocí fMRI - funkční magnetické rezonance. U lidí s depresí, kteří projdou úspěšnou KBT, se aktivita v prefrontální kůře zvyšuje. To je ta část mozku, která říká: „Zastav, přemýšlej, neřeš to impulzivně.“ Současně se snižuje přehnaná aktivita v amygdalě - oblasti, která je odpovědná za strach a pohotovost k ohrožení. Výsledek? Člověk přestane reagovat na každý malý stres jako na životní ohrožení. Nejenom se cítí lépe - jeho mozek se naučil jinak zpracovávat informace.

Toto není jen teorie. První důkazy přišly z laboratoří Heleny Maybergové v roce 2005. Od té doby se to potvrdilo desítky výzkumů. Když se klienti učí identifikovat negativní myšlenky a nahrazovat je realistickými, jejich mozek přestává být „zaměřený na hrozbu“. A to je důvod, proč se terapie neustále opakuje: není to jen „povědět si o problému“. Je to přestavba mozkových cest.

Neurověda nám ukazuje, proč traumata zůstávají uložená v těle

Největší přelom v pochopení terapie při traumatu přišel s polyvagální teorií Stephena Porgese. Dříve se předpokládalo, že lidé v krizi reagují buď bojem, nebo útěkem. Ale co když se prostě ztuhnete? Co když se ztratíte ve svém těle a nemůžete ani křičet, ani utéct? To je „zamrznutí“ - třetí reakce, kterou neurověda potvrdila jako skutečnou biologickou strategii přežití. Tato reakce je řízena dorsální vagální brzdou - částí nervového systému, která zpomalí srdeční tep, dech a dokonce trávení, aby tělo ušetřilo energii.

Co to znamená pro terapii? Pokud klient při hovoru o minulém traumatu ztuhl, neznamená to, že „nechce“ nebo „nechce se“ zlepšit. To znamená, že jeho mozek v danou chvíli „přepnul“ do režimu přežití. Terapeut, který to pochopí, nepřiměje klienta k „přemýšlení“ - ale pomůže mu pomalu vrátit se do bezpečného režimu. A to se děje skrze tělo: pomalý dech, dotek, hlas, který je klidný a přítomný. Neurověda nám říká: „Nejde o to, co si člověk pamatuje. Ale o to, jak se jeho nervový systém cítí teď.“

Neurocepce - schopnost nervového systému „cítit“ riziko bez toho, abychom o tom věděli - je klíčová. Klient, který se při každém kroku v práci nebo ve vztahu cítí „ohrožen“, nemusí mít žádný důvod. Jeho mozek prostě „věří“, že je nebezpečí. A tohle věření je uložené v podvědomí, ne v hlavě. Terapie tedy není o tom, „přemýšlet o minulosti“. Je o tom, naučit nervový systém znovu rozpoznávat bezpečí.

Neurověda nezrušuje psychoterapii - doplňuje ji

Někdo říká: „Když všechno vysvětlíme biologicky, ztrácí terapie lidskou podstatu.“ Ale to je nepochopení. Neurověda neříká: „Všechno je jen chemie.“ Říká: „Lidské prožívání má fyzický základ.“

Psychoanalýza mluvila o „nevědomí“. Neurověda ukazuje, že existují dvě paměti: explicitní (co si pamatujete) a implicitní (co tělo ví, ale já nevím, že to ví). Amygdala si pamatuje, že když se otec zlobil, bylo to nebezpečné. Hipokampus si pamatuje, že se otec zlobil v roce 2003. Ale pokud se amygdala stále „připomíná“ nebezpečí, i když je teď bezpečno - pak se člověk chová, jako by byl stále v roce 2003.

Neurověda nám také ukazuje, že emoce nejsou „jen myšlenky“. Elektrická stimulace určitých oblastí mozku - například amygdaly - může vyvolat strach, vztek nebo touhu, aniž by člověk měl jakýkoli důvod. To znamená: emoce nejsou jen „výsledkem myšlenek“. Jsou biologickými reakcemi. A to znamená: když se někdo cítí „ztracený“ nebo „zmatený“, nemusí to být kvůli „špatnému přístupu“. Může to být kvůli přetíženému nervovému systému.

Největší přínos neurovědy je tedy jasnější vysvětlení. Když terapeut řekne: „Vaše tělo se nyní chová jako by bylo v nebezpečí, protože v minulosti to bylo,“ klient to často pochopí. A to je první krok k změně.

Co terapeuti ve skutečnosti dělají v praxi?

Ve ČR se v posledních letech objevily praktické nástroje, které spojují teorii s praxí. Například program „Neurovědy pro kliniku“ od Katedry psychologie FF UP trvá 120 hodin a učí terapeuty tři věci: jak vysvětlit neurovědu klientovi, jak pracovat s tělem a jak používat analogie.

Nejúčinnější analogie? „Amygdala je jako velký brzdný systém.“ Když je klient příliš reaktivní, říká terapeut: „Vaše amygdala je jako auto, kde se zasekly brzdy. Není to, že nechcete zpomalit. Je to, že brzdy nejdou vypnout.“ Tohle vysvětlení zvyšuje důvěru klienta o 30 %, podle průzkumu z Prahy. Klienti přestávají sebeobviňovat: „Proč jsem tak slabý?“ a začínají: „Proč můj mozek tak reaguje?“

Na druhé straně, pokud terapeut použije příliš technický jazyk - „hippocampální aktivita“, „dorsální vagus“ - klienti s nižší vzdělaností se cítí ztraceni. Průzkum z roku 2022 ukazuje, že 42 % terapeutů potýká se s tím, že neurovědní vysvětlení může odrazit klienty. Klíč je jednoduchý: nevysvětlovat vědu. Vysvětlovat zkušenost.

Co funguje nejlépe? A kde se to nevyplatí?

Neurovědně informovaná terapie je nejúčinnější u poruch, kde je jasný fyzický vzorec. Například PTSD. EMDR - terapie, při které klient sleduje pohyb prstů - normalizuje aktivitu v limbickém systému. To je potvrzeno výzkumem. Stejně tak TMS (transkraniální magnetická stimulace) u depresivních pacientů, kteří neodpovídají na léky, ukazuje výrazné zlepšení.

Ale u komplexních poruch - například poruchy osobnostní struktury, chronické úzkosti nebo závislostí - není neurověda samotná dostatečná. Tam, kde je důležitá dlouhodobá vazba, důvěra, bezpečí, přítomnost - tam neurověda nemůže nahradit lidský kontakt. Neexistuje žádný „neuronální kód“ pro důvěru. A to je důvod, proč některé terapeutické přístupy - jako psychodynamická nebo humanistická terapie - stále drží 45 % trhu v ČR.

Nejúspěšnější je kombinace: neurovědně podložené vysvětlení + hluboký terapeutický vztah. Studie z Nature Mental Health v říjnu 2023 potvrdila: když se neurovědní vysvětlení kombinuje s tradiční psychoterapií, úspěšnost roste o 22 %.

Co se děje v Česku? Kdo to dělá a kde?

V Česku se tento směr rychle rozšiřuje. V roce 2015 bylo jen 15 center, která se specializovala na neurovědně informovanou terapii. V roce 2023 jich bylo 42. 63 % klientů vyhledává terapeuty s tímto vzděláním, zejména mladí lidé ve věku 18-35 let. V Praze je 35 % všech takových terapeutů, v Brně 18 %, v Ostravě 9 %. Zbývající města mají velmi omezený přístup.

Problém? Vzdělání v neurovědách vyžaduje minimálně 200 hodin studia. To není malý čas. Ale pomáhá online komunita Neurotherapy Network ČR, která má 450 členů a sdílí protokoly, příběhy a nápady. V roce 2023 byl zahájen projekt „Neurotrauma“ s grantem 12,5 milionu Kč - zkoumá, jak kombinace EMDR a TMS ovlivňuje chronické PTSD. Výsledky budou známy do konce roku 2025.

Největší předpověď? V příštích pěti letech se podíl neurovědně informované psychoterapie v Česku zvýší z 35 % na 55 %. Ale pouze pokud nezapomeneme: mozek je důležitý, ale nejde o něj. Jde o člověka.

Co budeme vědět za pět let?

Už teď se výzkumníci snaží využít umělou inteligenci k předpovídání, jaký klient bude reagovat na kterou terapii. Spolupráce mezi CEITEC a společností Neurosoft vytváří algoritmy, které mohou předpovídat odpověď na terapii s přesností 85 %. To zní jako sci-fi, ale tohle je reálný výzkum, který probíhá v Brně a Praze.

Ale i když budeme mít algoritmy, které řeknou: „Tento klient potřebuje KBT“, nebudeme mít algoritmus, který řekne: „Tento klient potřebuje, aby ho někdo slyšel.“ Neurověda nám ukazuje, jak funguje mozek. Ale psychoterapie je o tom, jak se člověk znovu naučí být člověkem. A to nejde změřit. To jde zažít.