Trénink sociálních dovedností pro děti s autismem: Jak fungují skupinové programy a co je důležité vědět

Trénink sociálních dovedností pro děti s autismem není jen další kroužek, kde se děti učí říkat „dobrý den“. Je to systematická, pečlivě navržená podpora, která jim pomáhá pochopit, jak funguje lidská komunikace - a jak se v ní pohybovat, aniž by musely přestat být tím, kým jsou. Mnoho rodičů si myslí, že stačí dítě poslat do skupiny a ono se to samo naučí. To není pravda. A naopak - když je trénink správně navržený, může dítě získat dovednosti, které mu otevřou dveře k přátelství, škole, a časem i práci.

Proč skupinové programy fungují, kde individuální terapie selhává

Individuální terapie je důležitá, ale má jednu velkou mezery: neukazuje dítěti, jak komunikovat s ostatními dětmi. V terapii s terapeutem dítě může naučit, že když někdo řekne „Ahoj“, může odpovědět „Ahoj“. Ale ve skupině se dozví, že někdo řekne „Ahoj“ a pak se otočí a půjde pryč. Nebo že někdo se směje, ale ne proto, že je to vtipné - ale proto, že se cítí nejistě. To se nedá naučit v kanceláři. To se musí zkusit v reálném životě.

Skupinové programy poskytují bezpečné, ale autentické prostředí. Děti se tam setkávají s jinými dětmi, které mají podobné potřeby. Nejsou tam „normální“ děti, které je srovnávají. Jsou tam děti, které taky nevědí, jak začít rozhovor, nebo jak se chovat, když někdo přijde příliš blízko. A právě v této skupině se naučí, že ne každý reaguje stejně - a že to není jejich chyba.

Co se skutečně učí v těchto programech?

Není to jen „jak se představit“. Je to o věcech, které neurotypické děti získávají přirozeně - a které děti s autismem musí naučit jako nový jazyk.

Programy jako PEERS je mezinárodně ověřený program, který se zaměřuje na konkrétní dovednosti, které děti potřebují ve škole a při hraní. V PEERS se děti učí:

• jak použít humor bez toho, aby ho někdo pochopil špatně
• jak se chovat při sportovních hrách - když prohrají, nebo když vyhrají
• jak být dobrým hostitelem, když pozve kamaráda domů
• jak změnit špatnou pověst, když někdo říká, že je „divné“

Každá dovednost se trénuje krok za krokem. Nejprve se vysvětlí, pak se ukáže, jak to vypadá, pak si děti to zkusí mezi sebou, a nakonec si to zkusí s rodiči doma. Všechno je to strukturované - ale ne mechanické. Každý krok má smysl a vysvětlení.

Co je jiného o Early Start Denver Model?

Early Start Denver Model je přístup, který se snaží změnit základní způsob, jakým mozek dítěte zpracovává sociální informace. Místo toho, aby se dítě učilo „jak říct Ahoj“, tento model se snaží změnit, jak dítě vnímá oči, hlas, výraz obličeje - tedy ty věci, které neurotypické děti automaticky poznávají.

Je to mnohem náročnější. Vyžaduje vysokou frekvenci - 15 až 20 hodin týdně - a je určený především pro malé děti, často od 12 měsíců. V České republice se tento model používá jen v několika specializovaných centrech, protože vyžaduje velmi kvalifikované terapeuty. Ale pokud je aplikován správně, může vést k hlubokým změnám v komunikaci dítěte - ne jen v chování, ale v tom, jak vnímá svět.

Co je s ABA a proč se o něm tolik diskutuje?

Applied Behavior Analysis (ABA) je metoda, která se zaměřuje na posilování žádoucího chování a snižování nežádoucího. V tréninku sociálních dovedností se ABA používá například k tomu, aby dítě naučilo mluvit, když chce něco, nebo aby přestalo křičet, když je přetížené.

Ale tady je problém: některé formy ABA se zaměřují na to, aby dítě „vypadalo normálně“. Když dítě zatřásá rukama, ABA ho může „napravit“. Když dítě nechce hledět do očí, ABA ho učí, že to musí dělat. To může vést k tomu, že dítě se naučí „předstírat“, že je neurotypické - ale nevnímá, co se skutečně děje.

V České republice se ABA používá, ale stále více terapeutů a rodičů se obrací k přístupům, které respektují autistické způsoby komunikace. Není důležité, jestli dítě hledí do očí. Je důležité, jestli rozumí, co mu druhý říká. Je důležité, jestli se cítí bezpečně - ne jestli se chová podle pravidel, která pro něj nemají smysl.

Co nabízí české materiály a kde je najít?

V České republice existují praktické zdroje, které jsou přizpůsobené našemu jazyku a kultuře. Nejznámější je kniha „Rozvoj sociálních dovedností u dětí s autismem“ od Věry Čadilové a Zuzany Žampachové, vydaná nakladatelstvím Pasparta v roce 2017. Obsahuje 104 stran s konkrétními návody, hrami a cvičeními, která můžete použít doma nebo ve škole. Cena je jen 210 Kč a je často vyprodaná - což ukazuje, že rodiče a učitelé ji opravdu potřebují.

Pasparta také nabízí sadu materiálů „Rozvoj sociálních dovedností - sada 1. a 2. díl“, která je navržená pro školy a terapeuty. Tyto materiály nejsou jen teorie - obsahují pracovní listy, obrázky, scénáře a návody, jak je použít.

Kdo vede tyto programy a jak najít kvalifikovaného terapeuta?

V České republice se trénink sociálních dovedností většinou provádí v specializovaných centrech. Nejznámější je Centrum Nautis, které nabízí dvoudenní kurz „Rozvoj sociálních a komunikačních dovedností u dětí a dospělých s Aspergerovým syndromem a vysoce funkčním autismem“. Kurz je určený pro terapeuty, učitele a rodiče - a je vedený zážitkovou formou, což znamená, že se nejedná jen o přednášky, ale o praktické simulace.

Ale zde je problém: kvalifikovaných terapeutů je málo. A nejsou rovnoměrně rozložení. V Praze, Brně nebo Ostravě je možné najít programy. V malých městech nebo na venkově - téměř nemožné. Mnoho rodin musí cestovat hodiny, aby mohly dítě přihlásit.

Důležité je zkontrolovat, zda terapeut zná a respektuje autistické způsoby komunikace. Není důležité, jestli má certifikát z USA. Je důležité, jestli ví, že dítě může mluvit, když se pohybuje, nebo že hledění do očí je pro něj stresující. Pokud terapeut chce „napravit“ autistické chování místo toho, aby ho pochopil - hledejte jiného.

Co můžete dělat doma, když nemáte přístup ke skupině?

Nemusíte čekat na skupinový program, abyste začali. Domácí trénink je klíčový. Všechno, co se dělá ve skupině, musí být podpořeno doma.

Začněte s tímto:

1. Ukažte dítěti, jak se chovat při setkání - ne jen „řekni Ahoj“, ale „když někdo přijde, můžeš ho pozdravit, ale nemusíš ho objímat“.
2. Používejte konkrétní scénáře: „Co uděláš, když ti kamarád řekne: ‚Nechci hrát s tebou‘?“
3. Učte se spolu: přečtěte si knihu o přátelství, pak si zahrajte, jak by to vypadalo v reálném životě.
4. Nezapomeňte na přestávky. Pokud se dítě cítí přetížené, nevynucujte. Pokud se směje, když se pohybuje - to je jeho způsob, jak se uvolnit. Není to chyba.

Důležité je: oceňujte každý pokrok. I když dítě jen trochu více hledí do očí, nebo se pokusí odpovědět na otázku - to je úspěch. Ne čekáte na dokonalost. Čekáte na to, aby se cítilo bezpečně.

Co se stane, když trénink selže?

Někdy se stane, že dítě nechce jít na skupinu. Nebo se tam cítí špatně. Nebo se naučí „předstírat“, ale pořád se cítí osamělé.

To není selhání tréninku. To je selhání systému.

Pokud dítě nechce jít na skupinu - nevynucujte. Zkuste jiný přístup. Zkuste menší skupinu. Zkuste online setkání. Zkuste jen jedno setkání týdně. Zkuste, aby to bylo spíš hra než lekce.

A nezapomeňte: některá dítě se sociálních dovedností nikdy nezajímá. A to je v pořádku. Není cílem, aby se stalo „normálním“. Je cílem, aby se stalo šťastným. A některá děti jsou šťastná, když mají jednoho přítele, nebo když mohou být samy. To není porážka. To je život.