Když člověk trpí poruchou osobnosti, není to jen jedna věc. Často to není jen to, že má neustálé obavy nebo nesnáší kritiku. Často to je spousta věcí najednou - deprese, která ho drží v posteli, úzkost, která mu nedovolí vyjít z domu, a závislost na alkoholu nebo drogách, která mu dává dočasnou úlevu, ale jen prodlužuje kruh bolesti. To všechno najednou se nazývá komorbidity. A není to jen náhodný souhlas příznaků. Je to složitý, ale často skrytý systém, který dělá léčbu o mnoho těžší.
Co vlastně komorbidity znamenají?
Komorbidity neznamenají, že člověk má „víc chorob“. Znamenají, že jeho duševní systém funguje jako rozbitý stroj, kde jedna porucha napájí druhou. Hraniční porucha osobnosti, například, se často vyskytuje spolu s depresí - až 70 % lidí s touto poruchou zažívá těžké depresivní epizody. A to nejhorší? Deprese u těchto lidí trvá déle, léčba funguje hůře, a riziko sebevraždy je výrazně vyšší.
Podle studií z Univerzity Karlovy (Linhartová, 2022) je komorbida mezi poruchou osobnosti a depresí dvojnásobně častější než u lidí bez poruchy osobnosti. To znamená, že když se někdo s depresí dostane na psychiatra, a ten ho jen „ošetří antidepresivy“, může zcela přehlédnout, že za jeho bolestí stojí hlubší struktura - porucha osobnosti. A to je jako léčit zlomenou nohu jen obvazem, aniž byste zkontrolovali, zda není něco rozbité uvnitř.
Úzkost a závislosti - neviditelné společníci
Úzkost je tichým příbuzným depresivních příznaků. Lidé s hraniční poruchou osobnosti často žijí v neustálém strachu - strachu z opuštění, strachu z toho, že nejsou dost dobrí, strachu z toho, že je ostatní nenávidí. Tento strach se neztrácí. Přeměňuje se. A často se přeměňuje na závislost.
Studie DROGY-INFO.cz (2023) ukazují, že u lidí s poruchou osobnosti je nejčastější kombinací smíšená porucha osobnosti (49,6 %), paranoidní porucha (35,9 %) a návyková nebo impulzivní porucha (13,3 %). To znamená, že mnoho lidí, kteří se „pouze“ závisí na alkoholu, ve skutečnosti bojuje s něčím hlubším - s poruchou, která jim neumožňuje zvládat emoce, vztahy, ani vlastní identitu. A proto si hledají útěchu v drogách, jídle, sexu, nebo hraní. To není slabost. Je to přežití.
Nejhorší je, že tyto závislosti zhoršují poruchu osobnosti. Když člověk denně pije, jeho schopnost řešit konflikty, spolupracovat, nebo se učit z chyb se zhoršuje. A to vede k větší izolaci, většímu pocitu viny, a větší depresi. Je to kruh, který se sám sebe žere.
Léčba - není to jen lék
Je to pravda: léky mohou pomoci. Antidepresiva, stabilizátory nálady, anxiolytika - všechny tyto léky mohou zmírnit příznaky. Ale pokud je dáte člověku, který má poruchu osobnosti, a neřešíte základní problém, výsledek je stejný jako když dáte lék na bolest hlavy lidovi, který má nádor v mozku.
Psychoterapie je základ. A ne jen jakákoli - musí být zaměřená na to, co se děje v hloubce. Dialektická behaviorální terapie (DBT), například, byla vyvinuta právě pro lidi s hraniční poruchou osobnosti. Učí je, jak zvládat emoce, jak se neztratit v konfliktech, jak říct „ne“ bez obavy, že je někdo opustí. A to je práce, která trvá roky. Ne měsíce.
Co je ještě důležitější? Léčba nemůže být jen „psychoterapie“ nebo „adiktologická péče“. Musí být spojená. Pokud je člověk poslán na psychiatra, pak na adiktologa, pak na psychologa - a všichni pracují samostatně - šance na úspěch se snižuje. Studie z EUDA (2004) potvrzují: integrovaná léčba je jediný přístup, který funguje dlouhodobě. To znamená, že jedna týmová skupina - psychiatr, psychoterapeut, sociální pracovník - společně řeší všechny poruchy najednou.
Proč je v Česku léčba tak špatná?
Většina zdravotnických zařízení v Česku stále používá paralelní přístup. Člověk s poruchou osobnosti a závislostí na alkoholu dostane recept na antidepresivum od psychiatra, pak se musí přihlásit na nějakou adiktologickou ambulanci, která má nějaký program, a pak ještě na psychoterapeutku, která ho přijme až za šest měsíců. A kdo to všechno koordinuje? Nikdo. A kdo řeší, že když přestane pít, jeho depresivní příznaky se zhorší? Nikdo.
Výsledek? Pacienti přestávají přicházet. Ne proto, že nechtějí být zdraví. Ale proto, že systém je příliš komplikovaný, nezodpovědný a nečlověčtí. Podle výzkumu Linhartové (2022) je to jedním z hlavních důvodů, proč se v Česku tak málo lidí zotaví.
Naopak v Nizozemsku, Švédsku nebo Německu se integrované centra pro komorbidity staly standardem. Tam máte jedno místo, kde vás přijme tým, který ví, jak se poruchy osobnosti, závislosti a depresivní příznaky navzájem ovlivňují. Tam vás neukládají do „případů“, ale vidí vás jako celou osobu.
Je možné se zotavit?
Ano. Ale ne tak, jak si to mnozí představují. Není to „vylečit se z poruchy osobnosti“. Je to přeměnit se. Studie Dunlopa a Koola (2022) ukázaly, že po dlouhodobé kombinované léčbě (terapie + léky) se u lidí s poruchou osobnosti mění i jejich základní rysy - někdy i to, jak vnímají svět, jak reagují na kritiku, jak se k někomu připojují. To není jen změna chování. Je to změna jádra.
U některých lidí se s abstinencí od drog zlepší i příznaky depresivní poruchy. U jiných se s léčbou úzkosti zlepší schopnost vytvářet trvalé vztahy. A to je klíč. Léčba komorbidity není o „odstranění“ poruch. Je to o tom, jak člověk znovu naučí žít - s vlastními emocemi, s vlastním tělem, s ostatními.
Co můžete udělat?
Nejprve - neztrácejte naději. Mnoho lidí se vzdá, když jim někdo řekne: „To se nevylečí.“ Ale to je lež. Není to snadné. Ale je to možné.
Držte se za tři věci:
- Integrovaná péče - hledejte centra, která léčí závislost, depresi a poruchu osobnosti současně. V Česku je jich málo, ale jsou. Například některé psychiatrické kliniky v Praze, Brně nebo Ostravě mají integrované programy.
- Terapie je klíč - nečekáte na léky. Léky jsou jen podpora. Terapie je základ. Najděte terapeuta, který má zkušenosti s poruchami osobnosti a komorbiditami.
- Nejste sami - skupinová terapie je neocenitelná. Když slyšíte, že jiný člověk cítí přesně to samé, už nejste „šílený“. Jste člověk, který prožívá těžké dobrodružství.
Nejhorší věc, kterou můžete udělat, je přestat hledat pomoc. Léčba komorbidity je dlouhá cesta. Ale není to cesta, kterou musíte projít sám. Je to cesta, kterou můžete projít s lidmi, kteří vás opravdu slyší.
Co se stane, když léčba selže?
Neznamená to, že jste „ztracený“. Znamená to, že je třeba přehodnotit přístup. Někdy je potřeba změnit terapeuta. Někdy je potřeba změnit léky. Někdy je potřeba přidat socioterapii - pomoci s bydlením, prací, nebo vztahy. A někdy je potřeba jen čas. Výzkum Muldera (2021) ukazuje, že i po 18 měsících léčby se mohou změnit i nejpevnější maladaptivní rysy osobnosti. To znamená: ještě nebylo dost času.
Je možné, aby se porucha osobnosti úplně vyléčila?
Porucha osobnosti se nevyléčí jako infekce. Ale její dopady se dají značně zmírnit. Studie ukazují, že u mnoha lidí po 2-5 letech pravidelné terapie a podpory se jejich chování, emoce a vztahy výrazně změní. Některé rysy - jako impulzivita, strach z opuštění nebo kritické myšlení - mohou zcela ustoupit. To není „vyléčení“, ale přeměna. A to je důležitější než jakákoli diagnóza.
Proč se antidepresiva někdy nevyplatí u lidí s poruchou osobnosti?
Antidepresiva mohou pomoci, ale jen pokud jsou součástí celkového plánu. Pokud je člověk s hraniční poruchou osobnosti předepsán jen SSRI a nic jiného, může se stát, že se jeho úzkost zhorší nebo se objeví náhlé nářeky nebo agresivita. To není vedlejší účinek - je to výsledek toho, že lék řeší jen příznak, ne základní problém. Léky fungují nejlépe, když jsou kombinovány s terapií, která učí lidem, jak zvládat emoce.
Může závislost způsobit poruchu osobnosti?
Závislost sama o sobě poruchu osobnosti nevytváří. Ale dlouhodobé užívání drog nebo alkoholu může zhoršit nebo vyskytnout maladaptivní rysy, které se podobají poruchám osobnosti - například důvěřivost, impulzivita, nebo ztráta empatie. Někdy se tyto rysy s abstinencí zlepší. Ale pokud byly přítomny už před závislostí, pak závislost je jen prohlubuje. Proto je důležité rozlišit, co je příčina a co je následek.
Kde hledat integrovanou léčbu v Česku?
V Česku jsou některé centra, která kombinují psychiatrii a adiktologii. Například Psychiatrie na Fakultní nemocnici v Praze, Centrum pro duševní zdraví v Brně, nebo Klinika pro komorbidity v Ostravě. Hledejte místa, která mají v názvu „integrovaná péče“, „komorbidity“ nebo „multidisciplinární tým“. Pokud vám lékař řekne, že vás pošle na tři různá místa - hledejte jiného.
Proč je důležité pravidelně přehodnocovat diagnózy?
Při léčbě komorbidity se příznaky mění. Někdy se závislost zlepší a depresivní příznaky se zhorší. Někdy se s terapií změní i osobnostní rysy. Pokud zůstanete na původní diagnóze, můžete dostávat špatnou léčbu. Studie z Univerzity Karlovy ukazují, že pravidelné přehodnocování (každých 6-12 měsíců) je klíčem k úspěchu. Diagnóza není pečetí na čele - je to nástroj, který se mění, jak se mění vy.
Největší překážka v léčbě komorbidity není nemoc. Je to systém, který neví, jak s tím pracovat. Ale změna začíná u každého z nás - u pacienta, který se nevzdá, u terapeuta, který se učí, a u společnosti, která konečně přestane považovat tyto poruchy za „vlastní výběr“. Léčba není o tom, aby jste byli „normální“. Je to o tom, abyste byli sebou. A to je cesta, která stojí za to.
Napsat komentář