Histrionská porucha osobnosti není jen o přehnaných emocích nebo příliš výrazném oblečení. Je to hluboká psychologická potřeba být v centru pozornosti - ať už prostřednictvím slz, sexuálního napětí, nebo každodenních krizí, které se objeví, když nikdo neupozorňuje na to, že jsi tam. Lidé s touto poruchou neklamou - věří svému příběhu. A právě to je ten problém: jejich realita je vybudovaná na tom, že bez pozornosti neexistují.
Co vlastně histrionská porucha osobnosti je?
Histrionská porucha osobnosti (ICD-10 F60.4) patří do klastru B poruch osobnosti - skupiny, kde dominují emocionální výkyvy, impulzivita a dramatické chování. Nejde o „příliš emocionální“ člověka. Jde o někoho, kdo se musí cítit jako hlavní postava v každé situaci. Když se přestane středem pozornosti, začne cítit, že se rozpadá. A proto vytváří krize, aby se znovu objevil.
Je to jako herec, který neustále hraje hlavní roli. Jenže tento herec nemá scénář. Každý den vymýšlí nový příběh: „Můj partner mě opustil“, „Ztratila jsem práci“, „Mám vážnou nemoc“. Někdy je to pravda. Někdy ne. Ale pro něj je to vždycky pravda - protože jinak by se cítil neviditelný.
Podle dat z Psychiatrické nemocnice Bohnice se tato porucha vyskytuje u 2-3 % české populace. Většinou se diagnostikuje u žen - v poměru tři ku jednomu. Ale to neznamená, že muži nemají. Jenže muži s tímto chováním často končí v jiných diagnózách - jako „agresivní“ nebo „manipulativní“, když ve skutečnosti hledají jen to samé: pozornost.
Jak to vypadá v praxi?
Nejčastější projevy nejsou těžké k poznání:
- Neustálé vyhledávání pozornosti - přesně to, co děláte, když se vydáte na Instagram s novým selfie. Jenže tady to trvá celý den, každý den.
- Sexuálně provokativní chování - ne proto, že by to bylo přirozené, ale protože to funguje. Je to nástroj, ne výraz touhy.
- Prudké, ale povrchové emoce - pláč, smích, vztek - ale všechno to zmizí za pět minut, jakoby se nikdy nestalo.
- Dramatizace běžných věcí: „Ztratila jsem klíče“ = „Můj život je zničený.“
- Manipulace prostřednictvím obvinění: „Ty jsi to udělal!“ nebo „Nikdo tě nemá rád, kromě mě.“
- Neustálé hledání nových vztahů - starý partner už není „dostatečně věrný“, „nechápe mě“, „nevidí, jak jsem důležitá“.
Ve firmě to vypadá tak, že se člověk stále snaží být „nejlepší“ - přitom při tom pomlouvá ostatní za zády. V rodině to vypadá tak, že každá rodinná schůzka se stává představením, kde ona je hlavní hrdinkyní. A když někdo jiný získá pozornost - třeba bratr, který dostal povýšení - vznikne krize. Někdy se objeví „náhlá nemoc“. Někdy „nečekaný rozvod“.
Proč to vlastně dělají?
Nejsou zlí. Nejsou „špatní lidé“. Jsou zranění.
Podle výzkumů z Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci většina lidí s histrionskou poruchou prožila dětství, kdy jejich emoce nebyly viděny. Když plakali, nevšimli si. Když se snažili být „dobří“, nechválili je. Když se snažili být „zajímaví“, řekli jim: „Nech to, nejsi tak důležitý.“
Takže se naučili: „Jen když jsem dramatická, někdo se na mě podívá.“
Je to jako vývojový mechanismus, který se zastavil v dětství. Zůstali dětmi, kteří se učí, že pozornost = láska. A proto se nyní chovají jako dítě, které křičí, aby ho někdo vyzvedl.
Je to hluboká nejistota. A za tím vším dramatickým chováním je jednoduchá otázka: „Jsi tu? Všímáš si mě?“
Co to odlišuje od jiných poruch osobnosti?
Nejčastější chyba je přehlížet rozdíly mezi poruchami klastru B.
- Hraniční porucha osobnosti je o boji o existenci. Lidé s touto poruchou se sami zničí, když se cítí opuštění. U histrionské poruchy se nezničí - ale vytvoří příběh, aby se zase objevili.
- Narcistická porucha je o obdivu. „Jsem nejlepší.“ U histrionské poruchy je to: „Všimněte si mě!“
- Schizotypální porucha je o podivných myšlenkách. U histrionské poruchy je všechno přehnaně reálné - příliš reálné, jako by to bylo z filmu.
Podle údajů z České psychologické společnosti až 25 % lidí s histrionskými rysy není vlastně diagnostikováno správně. Často je to jen „výrazná osobnost“ - ale když se to stane překážkou v životě, začne být poruchou.
Jak se léčí?
Neexistuje lék na histrionskou poruchu osobnosti. Ale existuje terapie - a ta funguje. Jenže ne rychle. A ne tak, jak si lidé představují.
Standardní kognitivně-behaviorální terapie trvá minimálně 18 měsíců, dvakrát týdně. A většina lidí to nevydrží. Proč? Protože terapie neřeší „jak se chovat“, ale „jak se cítit, když nikdo nevidí“.
Terapeut musí být jako stín. Nepřidává pozornost. Nepřiznává se k „nejlepšímu“. Nedělá z toho představení. A přesto je tam. Stálý. Spolehlivý. A to je to, co pacient nikdy nezažil.
Nejúčinnější přístup je upravená dialektická behaviorální terapie (DBT). V Bohnicích v letech 2019-2021 se ukázalo, že u pacientů, kteří pravidelně chodili, bylo 57 % úspěšných výsledků - tedy výrazné zlepšení v kvalitě života, stabilnější vztahy, méně krizí.
Problém je, že terapeut musí být silný. Histrionská porucha je jako magnet - pacienti se snaží terapeuta „zajmout“, manipulovat ho, přesvědčit ho, že on je ten, kdo je „jediný, kdo mě chápe“. A když terapeut neodolá, terapie selhává.
Co se děje v Česku?
Česká lékařská komora uvádí, že v celé republice je pouze 47 klinických psychologů s certifikací pro léčbu poruch osobnosti. Většina z nich pracuje v Praze nebo Brně. Ve venkovských oblastech je téměř nemožné dostat se na čekací listinu.
Trh služeb pro léčbu poruch osobnosti v ČR má roční obrat 120 milionů Kč. Histrionská porucha představuje 18 milionů - což je třetina celkového trhu. A přesto je to nejvíce podceněná porucha.
Od roku 2022 probíhá pilotní projekt s aplikací „EmoTrack“ - digitální nástroj, který pomáhá pacientům sledovat své emocionální výkyvy. Ti, kteří ho používali pravidelně, měli o 32 % méně potřeby vyvolávat krize. To je první krok k tomu, aby se léčba dostala k lidem, kteří nemohou chodit na terapii.
Co můžeš udělat, pokud máš někoho blízko?
Nemůžeš ho „vyléčit“. Ale můžeš mu pomoci najít cestu k léčbě.
- Nepřiznej se k jeho příběhům. „Ano, to je strašné.“ - ale pak řekni: „Co chceš udělat dnes, aby to změnilo?“
- Nevyvolávej krize. Když někdo začne křičet, neříkej: „Už to znovu začal.“ Řekni: „Uvidíme se zítra. Zatím si odpočiň.“
- Nech ho být „hlavní postavou“ všeho. Nech ho, aby se sám snažil získat pozornost. Nech ho, aby prožil neviditelnost. To je to, co mu chybí.
- Podpoř ho, aby šel na terapii. Neříkej: „Ty máš poruchu.“ Řekni: „Myslím, že by ti mohla pomoct někdo, kdo to umí.“
Největší chyba je říct: „To je jen taková osobnost.“ Ne. To je bolest. A bolest, kterou se učil přežít. A to může být změněno.
Je to vyléčitelné?
Ano. Ale ne všichni se vyléčí.
Podle 10leté studie z Bohnic: 65 % pacientů, kteří pravidelně chodili na terapii, dosáhlo výrazného zlepšení - vztahy se stabilizovaly, krize se změnily na komunikaci, sebevědomí se přesunulo z vnějšího do vnitřního.
20 % mělo mírné zlepšení - nejsou úplně „normální“, ale už nevytvářejí každý týden novou krizi.
15 % má terapii omezený efekt. Většinou kvůli přerušené léčbě nebo kombinaci s jinými poruchami.
Největší překážka není porucha. Je to to, že lidé nechtějí být neviditelní. A léčba začíná právě tam - když se naučíš, že jsi důležitý i bez představení.
Je histrionská porucha osobnosti věc jen žen?
Ne. I když se v Česku diagnostikuje tři ženy na jednoho muže, muži s touto poruchou existují. Často jsou ale špatně diagnostikováni jako „agresivní“, „manipulativní“ nebo „narcisté“. V západních zemích je poměr blíže 1:1,5. V Česku to souvisí s kulturními stereotypy - ženy jsou více povoleno být „emocionální“, zatímco muži se snaží skrýt slabosti. To neznamená, že muži nemají poruchu - jen ji skrývají jinak.
Může se histrionská porucha přeměnit v jinou poruchu?
Ano, ale jen v případě, že se nelečí. Pokud člověk dlouhodobě neřeší hlubokou nejistotu a potřebu pozornosti, může se vyvinout hraniční porucha osobnosti - kdy se dramatické chování přemění v sebepoškozování. Nebo se objeví závislost na alkoholu, drogách nebo sexu jako způsob, jak řídit emoce. Terapie včas zabraňuje těmto přechodům.
Je možné vyléčit histrionskou poruchu jen léky?
Ne. Léky, jako jsou antidepresiva nebo anxiolytika, mohou pomoci s příznaky - například s úzkostí nebo depresemi. Ale neřeší základní problém: potřebu pozornosti a neschopnost cítit se důležitým bez ní. Bez psychoterapie se porucha nevyléčí. Léky jsou jen pomocný nástroj, nikoli řešení.
Proč lidé s touto poruchou přerušují terapii?
Protože terapie neřeší okamžitý problém. Lidé přicházejí s otázkou: „Jak přestat dělat krize?“ A terapeut odpovídá: „Začneme tím, že se naučíš být neviditelný.“ To zní jako trest. A když nevidí okamžité výsledky, přestanou chodit. Výzkumy ukazují, že až 45 % pacientů ukončí terapii předčasně. To je největší překážka úspěchu.
Je histrionská porucha dědičná?
Není přímo dědičná, ale existuje genetická predispozice. U 40 % pacientů se v rodině vyskytují podobné poruchy osobnosti nebo závažné emocionální problémy. Ale důležitější je prostředí - dětství s nedostatkem pozornosti, kritikou nebo přehnaným obdivem. To je to, co aktivuje genetický potenciál.
Napsat komentář